Přemýšleli jste někdy o tom, co se pro vás skrývá pod pojmem "domov"?

Pro někoho je domov místo, kde tráví čas se svými nejbližšími, rodinou. Místo, kde se cítí bezpečně, kde může shodit své denní role. Zeptáte-li se svých dětí, většinou vám odpoví, že je to místo, kde to důvěrně znají a cítí se dobře.

Pamatuji se, jak se mě na podobnou otázku před časem zeptal můj otec. "Prosím tě, víš ty vůbec, kde máš domov?" pronesl s tázavým pohledem jednoho krásného dne.  Dne, kdy jsem dvě různá místa své polohy označila jako domov. (Prvním byl jejich dům, kde jsem vyrůstala a druhým byl Braník, kde žiji se svým manželem a dětmi.)

Otázka mého otce, kde mám ten svůj “domov”, se mi často vkrádala do myšlenek v různých obdobách. Co pro mě vlastně znamená domov? Kde se tak cítím? A co ve mě tento pojem vyvolává?

Dlouho jsem vnímala "domov" jako místo. Ale pak jsem zjistila, že se cítím "doma" na různých místech. Ať už v mém milovném Sumrakově, nebo na molu s nohami ve vodě, v šumějícím lese, na Slapech nebo v dech beroucích Alpách. Většinou v místech, kde světla města nenarušují noční oblohu a její krásu. V místech, kde jednoduše JEN JSEM a uvědomuji si ryzost svého bytí. Ale stále tomu něco chybělo. Nebylo to pravé vyjádření pojmu "domov".

Teprve nedávno ke mně přišla uspokojující odpověď a to jak jinak než formou prožitku. Začala jsem vnímat pocit "domova" v určitých činnostech. V činnostech, kdy jsem byla sama sebou. Bez obalu. Bez masky. Kde má mysl nikam neodbíhala. Chvíle, kdy jsem se spojila sama se sebou, se svou duší. Tu to bylo, při láskyplném přesazování květin a zařizování si své městské džungle na balkoně, jindy při poslechu písně, která vibrovala každou moji buňkou nebo při procházce na deštěm promáčené zemi. V momentech, kdy mé smysly jsou polaskány.

Téměř vždy se mi toto spojení daří i při jógové praxi. Tedy po té, co jsem přestala cvičit podle toho, jak by to mělo vypadat a více podle toho, jak se cítím a co si mé tělo žádá. Někdy to je spíš tanec v jógových pozicích, jindy totálně restorativní a občas i totálně egoistický přístup k praxi. Tak či onak se se svou duší setkávám, když si naprosto autenticky dovolím prožít aktuální rozpoložení v místě, kde se cítím v bezpečí a nespoutaná.

Asi jsem už pochopila umělce, hudebníky a spisovatele, kteří chodí "domů" si dobíjet své "baterky" právě z tohoto propojení se svou duší. To pak všechny radosti i strasti života jsou barevnější, plnější, zářivější a mateřství úžasnější.

"Tati, už vím, co je pro mě domov. Je to pro mě návrat sama k sobě!"

A jak to máte vy? Co pro vás znamená domov? Víte, co nebo kdo vás vrací ke své podstatě, ke své duši?

 

S důvěrou,

 

Lena

Comment